Rozsáhlý, hmotově výrazný komplex s výpravní budovou. Od padesátých let minulého století dominanta pardubického nádraží, která je památkově chráněna. Při navrhování zastřešení nástupišť tak byl od samého začátku jedním z klíčových požadavků respekt k okolní architektuře. Tým Egoé se s tím vypořádal skrytím ocelové nosné konstrukce do střešního pláště, čistými tvary nebo použitím skla. Došlo i na několik citlivých odkazů na původní řešení.
Moderní nádraží, odkazy v detailech
Nádraží v Pardubicích je jednou z nejvýznamnějších staveb poválečného funkcionalismu u nás. Pod projektem je podepsán i architekt Karel Řepa. Celá rekonstrukce tak probíhala nejen pod dohledem památkářů, ale také architekta Miroslava Řepy, který po svém otci převzal autorská práva. Během konzultací se podařilo všechny aktéry přesvědčit o ideální variantě – místo konzervace vybudovat moderní zastřešení, která citlivě odkazují na původní principy a okolní architekturu.
Například horní strana střešního pláště je s ohledem na sladění s celým prostorem nádraží lakována do cihlového odstínu. Ze stejného důvodu jsou na vyzdívkách kolem vstupů do podchodů použity cihlové pásky. Zajímavostí je i zvolená barevnost ocelové nosné konstrukce, která přímo navazuje na původní řešení. Odkaz je patrný také u svislých nosníků bez opláštění.
První nástupiště? Zachovejme odstup
Největší výzvou bylo řešení prvního nástupiště – kopíruje totiž výpravní budovu. Původní zastřešení bylo nepříliš citlivě přisazeno přímo k ní. Nově je prostor mezi zastřešením nástupiště a čelem budovy překlenutý tabulemi bezpečnostního mléčného skla. Spolu s tvarovou jednoduchostí celé konstrukce si tak oba objekty nekonkurují, mají vlastní prostor, harmonicky na sebe navazují.
